Po rekodifikaci soukromého práva před několika lety došlo k mnoha zásadním změnám, které se dotkly obchodního práva. Jednou z nich je ručení jednatelů s.r.o. vzhledem k výkonu jejich funkce.

Ručení jednatelů s.r.o. a odpovědnost – jaký je rozdíl?

Předně je nutné uvést rozdíl mezi odpovědností jednatele  a ručením jednatele, jelikož tyto dva pojmy bývají často zaměňovány. Ručením má zákon na mysli plnění závazků jiné osoby, ale oproti tomu odpovědností je míněn vztah k vlastním závazkům povinného.

Ručení jednatele tedy znamená povinnost uspokojit závazky s.r.o. vůči jejím věřitelům, pokud je sama společnost neplní.

Odpovědností s.r.o. je pouhé plnění svých závazků – ručení ve smyslu závazku sekundární povahy tedy nastává až v případě, že s.r.o. svou odpovědnost nesplní.

Co říká na ručení jednatelů s.r.o. zákon?

Zákon č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních korporacích (dále jen ZOK) výslovně ručení statutárních orgánů s.r.o. neupravuje, upravuje jej jen obecná část, která se vztahuje na všechny druhy korporací, konktrétně v § 66 odst. 2 a § 68 ZOK.

To ovšem pro úplnost nestačí. Je nutno pátrat dál, a to v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen NOZ) v § 159 odst. 3. Tento paragraf upravuje povinnosti všech členů volených orgánů právnických osob, tudíž i jednatelů s.r.o. – tudíž ty, které vznikly při výkonu funkce a kvůli jejichž porušení vznikla jednateli povinnost nahradit s.r.o. způsobenou škodu.

Hlavní povinností je povinnost péče řádného hospodáře, se kterou se váže povinnost loajality, dodržovat zákaz konkurence, informovat o střetu zájmů, povinnost podat návrh na zahájení insolvenčního řízení podle zákona a také povinnost odvracet úpadek společnosti.

Vztah mezi jednatelem a společností se řídí přiměřeně podle příkazní smlouvy. Ohledně poskytnutí náhrady se pak použije institut zákonného ručení do výše nenahrazené škody ve chvíli, kdy by s. r. o. nebyla schopna plnit.

Tuto „neschopnost“ je nutné posoudit z objektivního hlediska – nemělo by tedy jít o situaci, kdy společnost pouze nechce svou povinnost splnit. Újma přitom může být jak majetková, tak nemajetková (např. újma na dobrém jménu obchodní korporace).

Z definice škody také vyplývá, že majetkovou újmou nemusí být jen snížení majetku, ale také zvýšení zadluženosti společnosti.

V případě vzniku jakékoliv újmy je tedy jednatel s.r.o. zákonným ručitelem, který odpovídá do výše nenahrazené škody, tedy omezeně. Trvání jeho povinnosti tak zanikne až úplným nahrazením škody.

Jednatel má také možnost uzavřít dohodu o vypořádání újmy tak, jak ji stanoví § 53 odst. 3 ZOK. Zkráceně se jedná o to, že jednatel, který korporaci způsobil újmu na základě svého jednání má možnost se souhlasem valné hromady uzavřít se společností smlouvu o tom, že se újma vypořádá. Tím zanikne povinnost nahradit škodu a tím i povinnost ručení.

Nicméně, odborná veřejnost se ve svých výkladech onoho „vypořádání“ značně liší a jednatelé tak budou muset počkat na to, jak se k tomuto problému postaví judikatura.

Co se sankcí za porušení povinnosti týče, ZOK se snaží bránit účelovému zadlužování společností právě prostřednictvím ručení osob, které mohou za společnost jednat.